Příběh “dvou lékárníků”.
Tento příběh sahá až do dávných časů, kdy ještě žila moje prababička, žena plná moudrosti a lásky k přírodě. Byla to doba, kdy se svět zdál být o něco pomalejší a kdy rodinné hodnoty a tradice měly nesmírný význam.
Moje prababička byla známá ve své vesnici nejen pro svou lásku k rodině, ale také pro svou hlubokou znalost bylin a rostlin. Její zahrada byla malou botanickou zahradou, plnou různých druhů bylin, léčivých rostlin a keřů, které pěstovala s láskou a péčí. Vždy měla nějaký lék na každý neduh, ať už to byla běžná rýma nebo něco vážnějšího.
Vzpomínky na ni jsou stále živé, jako by to bylo včera, co jsem ji naposledy viděl. Na každém rodinném setkání, ať už to byla velká oslava nebo jen malá návštěva, se vždy našel čas na příběhy o ní.
Jednou z mých nejživějších vzpomínek je ten zimní den, kdy jsme se s otcem vypravili na sáně do nedaleké vesnice. Tenkrát, když napadl první sníh, byla krajina pokrytá bílou peřinou, která měnila všechno kolem do podoby z pohádky.
Můj otec, jakožto zvěrolékař, byl povolán k nemocnému zvířeti, a já měl tu čest ho doprovázet. Cesta byla pro mě jako malého chlapce nezapomenutelným dobrodružstvím, i když mi byla zima, která pronikala každou vrstvou oblečení.
Když jsme se vrátili domů promrzlí na kost, prababička už na nás čekala s teplým úsměvem a svým speciální marmeládou. Byla to marmeláda, kterou nazývala podliva “dvou lékárníků” pro její zázračné účinky.
Prý její receptura měla v sobě moudrost a znalosti dvou zkušených lékárníků. Dodnes si pamatuji tu sladkou, lehce trpkou chuť, která mě vždy zahřála a dodala energii. Ať už to byl placebo efekt nebo skutečné léčivé účinky, pocítil jsem se po ní vždy lépe.
Prababička často říkala, že tajemství zdraví spočívá v přírodě a v tom, jak se o ni staráme. Její zahrada byla důkazem jejího přesvědčení, a mezi všemi rostlinami, které pěstovala, vynikal dlouhý živý plot z černého jeřábu. Ten byl pro ni nejen zdrojem surovin pro její marmelády, ale také symbolem odolnosti a síly.
Dnes, když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že právě tento plot a jeho plody mohly být klíčem k mému pevnému zdraví, které mě provází dodnes.
S přibývajícími roky jsem začal víc rozumět tomu, co prababička svým zahradničením a péčí o byliny pro nás všechny znamenala. Její odkaz v podobě zdravých návyků a úcty k přírodě je něco, co si nesu celým svým životem.
I když už dávno není mezi námi, její duch je stále přítomen ve všem, co dělám. Každé ráno, když si připravuji svůj čaj z bylin, které jsem si sám vypěstoval, cítím, že je se mnou. A kdykoliv procházím kolem plotu z černého jeřábu, vzpomenu si na ni a na její vášeň pro přírodu.
Nyní, jako padesátiletý muž, chápu, jakou hodnotu měly tyto rodinné příběhy a tradice. Prababička nás naučila nejen lásce k přírodě, ale také vzájemné podpoře a soudržnosti. Její životní moudrost a láska k rostlinám učinily z našeho domova místo, kde se každý cítil vítán a milován. I když už uplynula spousta let, co s námi byla naposledy, její příběhy žijí dál v našich srdcích a rodinných setkáních, a já doufám, že je jednou předám i svým dětem a vnoučatům.